Životní příběh Franze Fühmanna odráží boje a otřesy Evropy 20. století jako málokterý jiný.
Fühmann se narodil 15. ledna 1922 v Rokytnici nad Jizerou (tehdy Rochlitz an der Iser) jako syn lékárníka. V roce 1932 vstoupil do jezuitského semináře v Kalksburgu u Vídně, pokračoval ve školní docházce v Liberci (tehdy: Reichenberg) a Vrchlabí (tehdy: Hohenelbe), v roce 1936 se stal členem Sudetofašistického německého tělocvičného svazu a v roce 1938 se přidal k jezdcům SA. V roce 1939 se dobrovolně přihlásil do Wehrmachtu, do kterého byl po absolvování střední školy v roce 1941 odveden. V roce 1945 upadl Franz Fühmann do sovětského zajetí, během kterého byl o rok později poslán na antifašistickou školu Antifa v Noginsku u Moskvy, kde začal intenzivně studovat marxismus. Podobné
školy v Rjazani a Ogre byly jeho zastávkami v následujících čtyřech letech.
V roce 1949 se Franz Fühmann rozhodl pro život na území NDR (kam již odešla jeho matka i sestra). Do roku 1958 působil nejprve jako funkcionář NDPD, dále jako spisovatel a básník na volné noze. Po ukončení vlastní básnické tvorby se věnoval překladům a přebásňování poezie (především české a maďarské), (svazek „Směr pohádek“ z roku 1962 tvoří závěr tohoto období).
Jeho díla z 50. let odrážejí patos nového socialistického začátku, vznikají básnická díla jako „Karafiát Nikos“ nebo „Cesta do Stalingradu“.
Fühmann psal po celý svůj život pro děti (a v dialogu s nimi) a velmi si jich jako publika cenil): počátek dětské tvorby je v knihách „O Moritzi, který už nechtěl být špinavým dítětem“ (1959) nebo „Pátrání po nádherně barevném ptáčku“ (1960).
V pozdějších textech vystupuje do popředí zpracovávání minulosti z pohledu mladé generace, nevinně či vinně zapletené do nacistických zločinů, např. „Žluté auto“ (1962) nebo „Král Oidipus“ (1966).
V textech ze 70. let je výraznější Fühmannovo zaměření na mýtus a fantazii, sny a jazykové hry, příkladem je kniha jazykových her pro děti i dospělé „Doutnající šíje koňů v Babylónské věži“ (1978). Důležitou součástí Fühmannovy tvorby je esejistická tvorba, kterou reprezentují tituly jako „Mýtický prvek v literatuře“ (1975) a „Slečna Veronika Paulmannová z pirnézského předměstí aneb Něco málo o tom děsivém u E.T.A.Hoffmanna“ (1979).
Skutečný zlom ve Fühmannově životě však představuje jeho maďarský deník „Dvaadvacet dní aneb polovina života“ (1973), který sám Fühmann pokládá za svůj „vstup do literatury“.
Vyprávění a převyprávění mýtů pro děti i pro dospělé jako tvoří zásadní kameny Fühmannovy tvorby - např. „Píseň Nibelungů“ (1971) nebo „Prometheus – Bitva titánů“ (1974).
Svazek příběhů „Sajens-fikšn“ (1981) charakterizují noční můry negativní utopie.
Recepce poezie Georga Trakla ukazuje nový vrchol ve Fühmannově konfrontaci: Fühmann ve „Vor Feuerschlündern/ NDR“ („Pád anděla“/BRD, 1982) popisuje na výkladu básní s téměř manickou intenzitou pokus osvobodit se od jakékoli ideologické doktríny.
Fühmann byl díky svému postoji neúplatného kritika často malicherné kulturní politiky NDR významným podpůrcem a autoritou pro mladou generaci autorů (Uwe Kolbe, Wolfgang Hilbig) v NDR až do své smrti 8. července 1984. .